Září 2013

Line

26. září 2013 v 22:14 | Kei-chan |  Kačení deníček
Tenhle článek předcházela obrovská odmlka, která svým tichem a napjatostí vyprávěla složité příběhy, citelnější než slova. Mezera s velkým m, kterou všichni mlčky zkoumali. Kromě jediného extroverta okolo, který do mě rýpal, ať napíšu recenzi. Konečně tedy odkládám všechny výmluvy a záminky. Tady to je, Tomíku:

Vraťme se na začátek. Já, pisatelka, jsem byla vychovávána k lásce k hudbě klasické, podložené tradiční hudební výchovou v podobě umělecké školy a přísných lekcí hry na klavír s jasnými pravidly a absolutně žádným prostorem pro improvizaci.

A zase zpátky. K Line jsem se dostala úplnou náhodou, když mě podle abecedy univerzitní systém zařadil do kruhu s jejich bubeníkem Janem Bijotou. Slovo dalo slovo a ke mně se dostaly první neoficiální nahrávky na soundcloudu, jejichž prozrazení byl mimochodem nemalý morální přestupek ze strany pana bubeníka. Byly to jen instrumentální nástiny jejich vlastní tvorby, které jsem svým přísným uchem profiltrovala, abych je uložila kamsi do povědomí, bez vyjasněného zájmu a s (byť konstruktivní) kritikou na rtech. Šlo o skutečné začátky, ale i tehdy slibovaly předzvěst velkého talentu, jmenovitě se skladbou Sun above the cornfield, jejíž jemná melodie a plný zvuk se mi postupně víc a víc vkrádaly do mysli.

Jako další přišlo na podzim 2012 demo cd, které obsahuje 7 skladeb, všechny vlastní tvorba. CD není ledajaké, lightscribem má na sobě natištěný original art vytvořený nikým jiným než britským umělcem; zpěvákem, saxofonistou (sopránovým i tenorovým), hráčem na foukací harmoniku a malířem, Davidem Johnem Lloydem, taktéž členem, zastávající výše zmíněné úlohy, kapely Line.
Demo se vyznačuje krásně čistým zvukem a uhlazenými tóny, skrz které ovšem do všech stran prosakuje temná atmosféra skladeb, charakteristická pro velkou část děl kapely. Také oproti živému vystoupení může pozorný posluchač zaregistrovat několik kytarových zvukových stop, ačkoliv kytarista je v kapele jenom jeden: Jan Vantuch, díky nemuž mimochodem kapela získala nejen velmi discipinovného, charismatického, talentovaného, hudbu-milujícího a tvořivého kytaristu, ale i již zmíněného Davida, který do kapely přinesl své četné životní zkušenosti a rozvahu, které se odrážejí v oduševnělých textech a i samotných vokálech.

Co ovšem CD nikdy nedokáže obsáhnout, je samotná performance kapely. Teprve při sledování růstu kapely Line - která svým vlastním nevtíravým rytmem pořád pokračuje kolmo vzhůru, a přitom stále působí, že právě takoví byli odjakživa - jsem pochopila propastný rozdíl mezi nahrávkami a živým vystoupením. To, co posluchači přijde jako plný zvuk z CD, se nedá porovnat s plností a barvou zvuku naživo. Slýchávala jsem tuhle očividnou pravdu často, ale žádný koncert mě o tom nepřesvědčil hmamatelněji a uchopitelněji, nežli ten, resp. ty s Line. Temné vokály jsou ještě temnější a místy naopak hravější a vymazlenější, kytara ještě sytější a podmanivější, bicí ještě vemlouvější a neméně rozmanitější, jednou jsou přísné a uhrančivě ocelové, podruhé rozpustilé v nespoutaném rytmu, jindy zase hladivě něžné, jako kapky děště, melodicky dopadající na činely. Tuto neuvěřitelnou škálu rytmů a pocitů dosahuje bubeník špičkovou technikou a střídáním paliček, jehož si na koncertu pozornější z řad diváků může povšimnout jako naoko ledabylý bleskový manévr. Tutéž profesionální ležérnost jde pozorovat v písni Torment, se kterou kytarista dovedně vytahuje a skrývá slider. Ke stejné písničce bych přidala poznámku, jež se mi v hlavě utvořila teprve při nedávném koncertu (minulý pátek, Kl!d, Ostrava). V určitých poklidnějších částech skladby můžete slyšet hlavní melodii tvořenou baskytarou, zatímco si kytara stydlivě vybrnkává překrásnou druhou melodii v pozadí. Naznávám, že se stále mám co o kapele učit, ačkoliv jsem byla již, pokud správně počítám, na sedmi jejich koncertech. Nehrají plytkou hudbu, která snadno vstoupí do hlavy a přirozeně pokračuje rovnou ven, ale sázejí semínka, ze kterých v hlavě bují nádherný statný strom, jenž má hluboké kořeny hladkých linií rytmu a hlubokých sebereflexních textů, na něž nasedají líbivé linky jednotlivých nástrojů, které se láskyplně proplétají a tvoří komplexní síť větví plných detailů, pečlivě propracovaných srdcem.

Záměrně jsem si nechala nakonec baskytaristu a hráče na akustickou kytaru Tomáše Žatka, hybný živel kapely, excitabilní jednotku, šířící kolem sebe veselí a přitahující davy. Jeho nesmlouvavá basová kytara zanechá chvění v divácích i vzdálených kolemjdoucích, prudké rytmy, které spoluvytváří s bicími, strhnou všechny pohledy správným pohledem (na stage) a jeho nadšení pro hudbu a tvorbu motivuje a posiluje pocity ostatních členů. Na stagi pak předvádí, jeho otevřené povaze vlastní, poutavou podívanou, ve které se celým srdcem i tělem položí do jejich neobyčejné hudby, a svým bezprostředním příkladem nutí diváky se poddat každému tónu, jenž je jim předestřen, a každičkým kouskem těla prožívat tu nadpozemskou šou.


Kapelu LINE jste nedávno mohli vidět:
20.9. Kl!d, Ostrava
21.9. Zažít Ostravu jinak, ulice 30.dubna
25.9. Hudba z FEKTu, Brno

K samostudiu doporučuji:



Pravidelně sledujte LINE na jednom z uvedených odkazů, abyste nic nezameškali, protože abych citovala kolegyni Suzie: "Kapela je na horské dráze, která jede pořád nahoru."

Uvidíme se na dalším koncertě! ;)