Říjen 2014

Odrazy, Austen, Lizzie

14. října 2014 v 22:46 | Kei-chan |  Random
Krásnou ironií osudu zrovna, když dočítám poslední knihu Jane Austenové, jež se přede mnou donedávna skrývala, je na zimbiu možnost otestovat sebe v rozsahu klasických literárních postav - a jsem zase na začátku. U první knihy, co jsem od JA četla - Pýchy a předsudku, nekonečně opakované předlohy ve filmech, knížkách, povídkách...

Hlavní hrdinka - ESFP - která odsuzuje předsudky, aby sama jednomu obrovskému bez váhání podlehla, hlavní hrdina - INTJ; teď si poprvé všímám, že je to její dokonalý protiklad - zcela sebejistý svými názory a životním postojem, a tak je mu logicky určeno jejich přezkoumání a přebourání od základů. Dvě protichůdné cesty, co se navzájem usměrní a sejdou uprostřed. Není to vlastně cíl, byť v méně extrémním podání - každého partenrství? Dát jeden druhému to nejlepší z toho, co postrádá, a vzít si stejně tak za vzor toho druhého?

Můj výsledek někoho možná vůbec nepřekvapí:


Mimochodem doporučuji soudobé související filmy - jen pro milovníky klasické virtuosní literatury: Austenland (****), Láska podle předlohy (****)

Potmě, o tmě

6. října 2014 v 20:47 | Kei-chan |  Kačení deníček
O tmě: přijde mi, že naše původní instinkty spojují tmu s nebezpečím, proto ji provází obvykle úzkost a nejistota. Až 80% prý používáme zrak, není divu, že když ten selže, máme pocit bezradnosti a ohrožení. Sama se občas bezděčně zachvěji, když procházím temnou místností nebo ulicí. Ten pocit, že se - díky hororům je snadnější pro fantazii něco uchopitelného vybrat z paměti - ve tmě může cokoliv skrývat a my se ani nemůžeme náležitě bát...
Poprvé jsem zaznamenala docela odlišný náhled na tmu v anime Hellsing; tma zde byla jako vyživující vřelé objetí mateřské, jako dětská kolébka a dokonale bezpečný úkryt. Častokrát mi tento předaný pocit pomáhal překonat mravenčení v zádech v šeru či tmě, zásadně kombinované s divným tichem, ještě divnějšími kroky anebo logice odporujícím závanem.
Potmě: Dneska jsme byli s Temi a velkým Hčkem v Kavárně POTMĚ. Tentokrát jsem mohla na vlastní kůži, stejně jako moji přítomní blízcí, pocítit vřelost a uklidňující úplnost dokonalé tmy. Je to naprosto NF zážitek, bariéry padají, na předsudky není jediný materiál, všechno se zjednodušuje a člověk sám sebe líp pochopí tváří tvář takové změně. Je to energizující a naplňující. Jako zápalná šňůra podněcuje třaskající myšlenky, pro které je každá součást starého světa viděna novýma očima a tím se utváří ucelenější nový svět. Nic neupadá v samozřejmost. Otázka je, jak s tím každý naloží? Na jak dlouho bude změněn?

Obrovské bravo nápadu Kavárny POTMĚ, tedy nadaci Světlušce, všem sponzorům, jež mají srdce a peníze na správném místě, a lidským lidem, kteří informaci posílají dál a vlastním úsilím poselství rozšiřují.

K tématu pro ilustraci přikládám čarovné video s Eliškou Balzerovou a jejím Dnem POTMĚ.