RE Haily: Things that shape us

26. února 2017 v 13:35 | Kei-chan |  Inspirace
POZN.: Tento článek vznikl čistě psaním odpovědi do komentářového okna Hailyna blogu, a uvědoměním, že už je to neúměrně obsáhlé. :D


Skvělý článek, Haily!
Říkáš, že píšeš chaoticky, ale máš to hezky srovnané. Asi máš hezky srovnaný i život? :) To mi přijde jako stále trvající výhoda blogu, že nahozeno na papír musíš zformulovat a vytřídit myšlenky a tím se v nich sama líp zorientuješ. :)

Souhlasím, že je to cenný nápad procházet svou osu života a sledovat významné odbočky, zvláště pro člověka, co miluje historii.. ;) Takhle ses tak nějak propracovala svou osobní historií, i když na rozdíl od té civilizační v sobě snad neměla žádnou třicetiletou válku nebo morové epidemie.

SOCIÁLNÍ SÍTĚ
Asi bych ty kategorie, které nás definovaly, viděla víceméně stejně, možná úplně stejně, i když nevím, jestli bych já mohla úplně zařadit sociální sítě :D ale internet rozhodně. Bylo to tak nepředstavitelné rozšíření světa! Taky to pro nás bylo přeci jen postupně. Obdivuji nové generace, které mají k dispozici tohle všechno odmalička a musí se v tom zorientovat. Asi by pro mě bylo o to těžší najít skutečně sebe, když bych četla potenciálně nekonečno hlasů, které se umí vyjádřit, a já to neuměla ani trochu.

ŠKOLA
Zřejmě jsi měla opravdu štěstí, a taky jsi to dokázala maximálně zužitkovat. Těžko všichni, kteří dostali stejnou příležitost, dokázali zpracovat, co vlastně mají. Někdy je skutečně to nejtěžší to nejviditelnější. Poslední dobou taky hodně přemýšlím o tom, jak člověka ovlivní učitelé, a ptám se sama sebe a všech, jestli vůbec existuje talent, nebo je to především o správném povzbuzení a ambici žáka něčeho dosáhnout nebo se zavděčit. Když je člověk kolikrát považován ve stejné disciplíně za mizerného i vynikajícího, začne zvažovat, jakou má vlastně cenu cizí názor, a jaký je vlastně on sám.
Ale myslím si, že jakýkoliv vliv může být štěstí. I vesměs nepřátelská třída, pokud to není fakt extrém, může člověka naučit zase stavět si hranici mezi vlastní osobností a přizpůsobením se kolektivu. A určité vyloučení z celku může člověku nechat svobodu vyvíjet se svým způsobem, protože stejně "nezapadá".

SUBKULTURY
Moc hezky jsi to vystihla, někdy jde tak jasně vidět, že určitá období v životě měly nějaký význam a změnily Tě navždy a i když jsi za to vděčná, nejde se vrátit zpět. Tak to mám s anime taky, postupně jsem přešla na hrané japonské filmy a pak i tuhle subkulturu docela opustila a nelituji. Ale už i tím, že japonské vidění světa je v hodně směrech jiné, člověka probudí ve smyslu "moje normální není norma". Nevím, jestli jsem se nad tímhle vlivem někdy vůbec zamyslela a jsem Ti vděčná, že jsi začala, a tak mě inspirovala. :)

Taky co se týče "attention seeker" tématu, které jsi nakousla, došla jsem k uvědomění, že pokud tím nikoho (včetně sebe) neohrožuje, nepřijde mi na tom nic špatně. Není to jen obecné pokrytectví protivit si takové chování? Jistě, je to třeba přehnané, ale každý v sobě má prvek toho puzení "Jsem tady, všimněte si mě!", a někdy je zdravější to byť excentricky projevit, než se potom podvědomě mstít, že jsem neviditelná. Kdyby si trošku exihibicionismu dovolil úplně každý, vsadím se, že by to mělo pozitivní vliv na populaci. A taky pozitivum takové subkultury je, že člověk vykročí ze své společenské bubliny (či někdy vrstvy) a seznámí se s lidmi, které by jinak nikdy nepotkal, protože bězně vedou životy naprosto odlišné.

KNIHY
Existuje něco intimnějšího než uzavření se do světa knížky, kterou se necháváš pohltit? Sdílíš myšlenky, prožitky, pocity, všechno... OK :D, asi je odpověď ano, existuje, ale je to podle mě jeden z prvních aspektů života, který máme jenom pro sebe. Díky za připomínku s HP, těžko si představíme dětství neovlivněné sny o Bradavicích. :D Růst s knížkami, to je opravdu jedinečná zkušenost, zvlášť když tolik dětí naučila doopravdy číst, nebo spíš číst si. Od té doby, co vznikly filmy, už si musí hledat motivaci navíc ke čtení, když všechno mají naservírované a zhlédnuté za hodinku a něco... Líbí se mi na HP kromě Tebou zmíněných hodnot ještě poselství, že můžeme sebe i ostatní mít rádi nedokonalé, lidské, s pro i proti. U jiných dětských knížek byl vyzdvižený nějaký vzor mravnosti, ke kterému vzhlížet, a nikdy si tak člověk nemohl připadat "dostačující" úrovni hrdinů, když to malinko zdramatizuji :D. V HP si prakticky každý našel někoho, v kom se viděl, a naučil se, že i obyčejný člověk dokáže neobyčejné věci.

Jé, magický realismus, žánr, z kterého jde člověku hlava kolem. :D Ale taky na mě udělal velký dojem. Četla jsi Lásku za časů cholery? Nejspíš ano, ale taky Tě tak překvapila ta nastíněná realita soužití a další? Nikdy mě předtím nenapadlo o vztazích moc uvažovat jinak než pohádkově. "Happily ever after" je uklidňující a taky nerealistické... Ale bydlení s druhým, zvedání jeho ponožek, ty hezké i ty nepříjemnější běžné věci mi v téhle knížce otevřely oči a už mě nenechaly stejnou.

Annu Kareninu moc neznám, ale P&P až moc dobře, zajímalo by mě Tvé změněné nazírání na lásku díky Jane a Charlesovi!!

Mimochodem taky jsi měla nějakou knížku, která otřásla základy Tvého chápání autorit, co je dané, a šokující uvědomění, že člověk může a vlastně by měl zpochybňovat všechno? Mně tohle zprostředkoval Dan Brown s Šifrou mistra Leonarda... :D

FILMY/SERIÁLY
Disney je fakt skvělý s ukazováním i reálné krásy ve světě, pravd, v které se někdy skoro bojíme věřit. Tajní agenti? To zní zajímavě, něco jako Chralieho andílci? :D Ale asi to láká v dětství někdy každého, ty filmy jsou hrozně působivé a je to uklidňující představa si být tak jistý sám sebou. Páni, nečekala bych takové surové filmy, zajímalo by mě, jaké přemýšlení Ti to přineslo.

S tím oblečením mi to přijde taky docela klíčové, můžeš si tam najít vzory, které v životě prostě chybí, a zkusit přebudovat své vidění sebe. Mně pomohl třeba seriál Čarodějky, abych se naučila, jak v sobě probudit (minimálně v oblečení) ženskost. Ale hodně seriálů a filmů člověku můžou pomoct se smířením se s dospíváním, hrdinové kolikrát prožívají stejná dilemata, a tak aniž by se člověk musel někomu svěřit, může pochopit, že v tom není sám.

Btw Have courage & Be kind taky miluju, kolikrát jsem o tom přemýšlela a asi bych dodala ještě, ať je člověk sám sebou, aby neprožil život nějak "omylem".



Takže díky, Haily, za náš "rozhovor" :D Doufám, že Tvůj článek inspiruje spoustu lidí, protože je velice podnětný a krásně upřímně napsaný. Pokud i tohle náhodou četl někdo jiný, snad jste si pokládali otázky jako my před vámi a něco jste se díky tomu o sobě naučili. Kde bychom byli bez sebepoznání?

Přeji hezký den všem! ♥ ♥ ☼
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haily Haily | Web | 19. března 2017 v 16:05 | Reagovat

Díky za vyčerpávající reakci, Káťo a omlouvám se, že reaguju takhle pozdě. :) Abych odpověděla na pár přímých dotazů, tak na lásce Kitty&Levina (z Anny Kareniny) a Jane&Charlese mám ráda ten klid. Ono to zní dost divně, protože obě dvojce si něčím prošly, než se jim podařilo uzavřít manželství, ale myslím tím ten klidný, realistický, dospělý přístup, ten přístup bez melodramatu, srdceryvných pasážích o nehynoucí vášni v srdci, přístup bez dramatických unáhlených činů atd. Víc to jde vidět asi v Anně Karenině, protože to je v přímém kontrastu se vztahy Anny - její vztahy jsou plné vášně, hádek, života a je to stejně zajímavé číst, jako k sobě hledají cestu Darcy a Elizabeth, ale nikdy mě to nebude oslovovat tolik, jako respekt a klid mezi Kitty&Livenm a Jane&Charlesem. :D

2 Kei-chan Kei-chan | E-mail | 23. března 2017 v 14:23 | Reagovat

[1]: Díky za odpověď! Asi už celkem chápu, je fakt, že Janina spokojenost i ve vztahu pramení z malých šťastných okamžiků a ne z dosažení něčeho velkého. To máš pravdu, že je vynikající vzor. Pro mě vlastně obdobně fungovala ta Láska za časů cholery, je bezva, že i ve zmatku všech idealizovaných nebo bagatelizovaných verzí zobrazení lásky se najdou i takové, které jsou fakt poučné a lidské. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama